Dublin podruhé aneb žezlo bylo pod postelí

vytvořil: Roman A. Masaryk

Druhá půlka článku z Dublinu. Tentokrát o nakupování, vzdělání a také o ukradeném a znovunalezeném ceremoniálním žezle.

Most Samuela Becketta

Grafton Street

Od Molly Malone je to jen pár kroků k pověstné Grafton Street. Je to jedna ze dvou hlavních nákupních tříd v Dublinu. Ačkoli jsme se v průvodci dočetli, že severně od řeky je chudší část a jižně bohatší, čemuž odpovídá i skladba obchodů, neměli jsme pocit, že by to byla zcela pravda. Tady jsme jižně, ale místo očekávaného Versaceho, Louise Vuittona a Rolexek jsme tady narazili na Marks & Spencer, Tommy Hilfiger, Next a podobné. Ne tedy zcela lowcostové, ale také ne luxusní.

Na Grafton Street probíhají prakticky neustále veřejné produkce různých pouličních umělců, zejména hudebníků. Můžete tu slyšet klasickou irskou hudbu, ale také folk, country, populární písně, ale není překvapením ani růžová gorila se šipkou k nákupnímu centru nebo usínající chlapík s navaděčem do thajského bistra. Na rohu se nachází Stephen's Green Shopping Centre a stejnojmenný park, o nichž bude řeč dál.

Také tu byla natočena úvodní scéna filmu Once, kdy se pouliční zlodějíček pokusí ukrást Glenu Hansardovi peníze, které si vydělal hrou na kytaru a zpěvem vlastních písní. Na levé fotografii je scéna z filmu, na pravé nepříliš kvalitní výřez z našeho videa. Zloděj před ním nakonec uteče do St. Stephens Green parku, kde ho Glen hned za branou dožene.

Trinity College

Motáme se kolem ní už nějakou chvíli. Molly, Grafton Street, ale i dále zmíněný "parlament" či obchodní dům Stephens Green, to všechno jsou highlighty, nacházející se nedaleko Trinity College. Proto je načase vejít dovnitř a podívat se jí trochu na zoubek.

Při bližším zkoumání najdeme desítky Trinity College po celém světě, od Velké Británie, přes Austrálii, Kanadu, Chile, dokonce Ugandu a další země světa. Někde se jedná o celou školu, někde o její část a například v Cambridgi či Oxfordu o pouhou studentskou kolej. Ta správná Trinity College v Dublinu je nejstarší irskou univerzitou. A navíc Trinity College je pouhá zkratka názvu. Coláiste Thríonóid Naofa Neamhroinnte na Banríona Eilís gar do Bhaile Átha Cliath však i zde znamená něco jako Akademie Nejsvětější trojice, přesněji Kolegium vysoké školy Svaté nerozdělené trojice královny Elisabeth blízko Dublinu. Tak proto ji známe jako Trinity College, část University of Dublin. Založena byla v roce 1592 a historicky prošla několika směry, nejprve byla spíše protestantská, pak byla katolíkům udělena výjimka a nakonec skončila škola jako zásadně katolická, kdy drtivá většina studentů je katolického vyznání. Poučme se z této historie včas.

Univerzita je drobeček o 200 tisících čtverečních metech a z hlediska turisty je zajímavá především knihovnou (The Long Room of the Old Library), v níž se nachází mimo jiné Kniha z Kellsu (Book of Kells) a pak také harfa, která byla předlohou státního znaku Irska. O Knize z Kellsu se tvrdí, že se jedná o nejkrásnější knihu světa. Nemyslím si to, dokud ovšem nedodáme "v porovnání s ostatními knihami své doby". Věří se totiž, že její původ je datován kamsi k roku 800 a v té době byly ostatní knihy v podstatě černobílé nebo jen lehce kolorované několika barvami. Kniha obsahuje čtyři evangelia, i když Janovo pouze zčásti.

Knihovna je největší badatelnou Irska. Protože funguje jako naše Národní knihovna, dostává exemplář od každé knihy vydané v Británii a Irsku, což představuje kolem 100.000 položek ročně a celkem jich má už přes 5 milionů, včetně historických rukopisů, map a dalších. The Long Room, 65 metrů dlouhá místnost vybudovaná do roku 1732, ukazuje jen zlomek těch nejstarších knih (celkem 200 tisíc) a slouží zejména k výběru vstupného od turistů. Pohled je to hezký, ale poněkud přeplněný lidmi. Mimo jiné zde najdeme téměř tři desítky bust slavných osobností, například zdejšího absolventa Jonathana Swifta, dále Newtona, Homéra, Shakespeara a dalších. Také je zde jeden z posledních dochovaných exemplářů Prohlášení o nezávislosti Irska a v neposlední řadě ta harfa. Říká se jí Brian Boru Harp, má 29 strun a jsa z 15. století, je nejstarší svého druhu v Irsku. V roce 1922 si na ni při uznání samostanosti Irska vzpomněli a přijali ji jako státní znak tehdejšího Svobodného Irska.

Vstupné do areálu Trinity College je zdarma, kdo chce vidět Book od Kells a knihovnu, zaplatí si 11 EUR. Teď mimo sezónu fronta vypadá hůř než je a my jsme 100 metrů vystáli za pouhých 10 minut. V sezóně bych ovšem investoval spíše do Fast-Track vstupenky, která se objednává předem po internetu na přesný časový slot a je o pouhá 3 EUR dražší bez front.

Katedrála svatého Patrika

I sem je možné dojít pěšky, ale je to od Trinity College trochu procházka. Když chytnete nějaký šikovný autobus, je to pár stanic a ušetříte si podrážky. Nedaleko sebe se nacházejí dvě katedrály. Oficiální zdroje tvrdí, že větší je ta Patrikova, nám přišla subjektivně větší ta druhá Christ Church Cathedral, snad proto, že je mostem přes ulici propojena s dalšími objekty. Přít se nebudu a vzhledem k tomu, že Patrik je uvězněn mezi parkem a třemi ulicemi, možná jen zdání klame.

Katedrála svatého Patrika byla založena v roce 1191 a i když Dubliňané jsou převážně katolíci, tyto dva největší kostely patří anglikánům. Postupně se rozšiřovala, tu v 13. století o kapli, tu ve 14. století při opravě po požáru, v 18. dostala novou věž, v 19. obloukové pilíře. V roce 1649 na chvíli "zachránil Boha před církví" Oliver Cromwell, který katedrálu použil jako konírnu, když táhl přes Irsko.

V současné době je katedrála kombinací pohřebiště, kostela a hokynářství. Hned po vstupu dovnitř vás proti dveřím bací do ksichtu několik regálů se suvenýry (z nichž nejvíce mě překvapila kuchařka receptů z brambor) a také na webu najdete hned pod informací, že se jedná o "dům modlitby pro všechny národy", možnost zakoupení vstupenek. Hned za dveřmi chrámu je samozřejmě pokladna, kde si můžete koupit lístek, pokud jej nemáte předplacený.

Když vešel [Ježíš] do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
Lukáš 19:45-46

Interiér je velice atmosférický a určitě stojí za vidění. Unikátní je podlaha, je zde spousta soch a pamětních desek a také je zde hrob Jonathana Swifta, který zde několik desítek let byl děkanem, a také hrob jeho přítelkyně.

Vstupné přijde na 6 EUR a přes všechnu kontroverzi stojí za to.

Parlament, co není parlament

Irsko mělo dvoukomorový parlament do roku 1800. Pak byl zrušen a nahrazen parlamentem Spojeného království, v podstatě poté, co se velká část úplatných členů nechala podmazat a rozpustili sami sebe přijetím Act of Union, který převedl veškerou legislativní moc na britskou korunu. Logicky ovšem časem vyvstala otázka, co s prázdným barákem. V roce 1803 ho koupila za 40 tisíc liber Bank of Ireland za podmínky, že už nikdy nebude použit jako parlament a banka v něm má stále centrálu a jednu z poboček. Interiéry jsou přestavěny a velké prostory byly rozděleny na malé kanceláře.

Bez větších zásahů zůstala zachována jedna část, House of Lords. Každé úterý dopoledne je možné zdarma tuto místnost navštívit a pokochat se nejen krásným dřevěným interiérem, stropem se zlacenými ornamenty, gobelíny, ale také starým ceremoniálním žezlem. Žezlo má zajímavý příběh. Když došlo k rozpuštění parlamentu, jako poslední gesto vzdoru proti tomuto hlasování žezlo šlohnul John Foster, jeden z členů, a má se za to, že ho schoval pod postel ve svém domě na Moleswort Street. Nakonec se záhadně objevilo až v roce 1937 v aukci, kde ho koupil kdo jiný než Bank of Ireland a nyní jej vystavuje v House of Lords ve vitríně.

Stávající dvoukomorový parlament, který se jmenuje Oireachtas, sídlí jinde. Důvody jsou hned dva. Zaprvé narazili na historický závazek, že budova nikdy nebude použita jako parlament, který jim důrazně připomněla Bank of Ireland. Druhým důvodem byla bezpečnost. Parlament stojí příliš blízko jedné z nejrušnějších ulic a široký východ má na základě požadavku původních členů parlamentu přímo směrem k Trinity College, takže by bylo velmi složité jej hlídat. Oireachtas tedy sedí v prostorách někdejšího georgiánského sídla vévody z Leinsteru Leinster House, který si v roce 1922 pronajal od Royal Dublin Society.

The Irish Houses of Parliament byl první parlamentní budovou na světě, která byla postavena pro potřeby dvoukomorového parlamentu a byla tak zajímavou architektonickou předlohou, že podle ní byl postaveny části amerického Kapitolu ve Washingtonu. Mimochodem, budova nemá žádné okno.

Výlet k moři

Původně jsme plánovali navštívit Newgrange, krytý objekt starší než anglický Stonehenge. Je zhruba hodinu cesty od Dublinu a při správném načasování, přesně v den zimního slunovratu je možné vidět, jak Slunce zasvítí chodbou přímo dovnitř monumentu. I proto je zde oprávněná domněnka, že se mohlo jednat o náboženskou stavbu, ale stejně jako to nikdo neví u Stonehenge či pyramid, i tady vznikají pouze fabulace. Newgrange lze navštívit v podstatě kdykoli, ale lístky na zimní slunovrat lze pouze vyhrát.

Dalším tipem na výlet jsou Cliffs of Moher. Mohérské útesy skýtají krásný pohled na oceán a při troše štěstí a dobrém počasí také na ostrovy Aran, kde se produkují slavné irské vlněné svetry a další produkty. Ani sem jsme nejeli, je to akce na celý den a jelikož jsme s sebou neměli auto, byli bychom odkázáni na organizovanou turistiku, což nám vůbec nevyhovuje. Takže také příště.

Nakonec jsme tedy uskutečnili krátký výlet do Howthu (irsky Bin Éadair), vesničky na pobřeží východně od Dublinu. Je tu přístav, historický maják, staré opatství s hřbitovem a mnoho dalšího. Historie Howthu se datuje do roku 819, kdy bylo toto pobřeží poprvé přepadeno severskými Vikingy. Má přibližně 8.000 obyvatel a při pohledu do přístavu to vypadá, že až na kněze a bábu na poště všichni buď loví ryby nebo je zpracovávají, prodávají či podávají. Přístav je plný rybářských lodí, je tu několik firem na zpracování ryb, několik prodejen čerstvých ryb a když jste líní nebo turisti, také několik restaurací, samozřejmě rybích.

Do Howthu jede z Pearse Street DART, dříve zmíněná příměstská železnice, a pokud máte kartu Leap, vztahuje se i na vaši cestu do Howthu. Vlak jede každou chvíli a cesta trvá asi půl hodiny. Když stojíte u majáku, je nedaleko vidět ostrůvek Ireland's Eye, který je soukromý, ale je možné jej navštívit a spatřit na vlastní oči zříceninu Martello Tower (to je typ malé pevnosti) a kostela z 8. století. Okno do věže je 5 metrů nad zemí, ale prý je tam pro odvážlivce lano. Sám howthský maják je nástupcem původního, který byl ze 17. století. Na západním molu jsou v kameni šlápoty Jiřího IV., někdejšího krále Spojeného království. Svou Martello Tower má i sám Howth. Nyní se v ní nachází Hurdy Gurdy, muzeum starých rádií se sbírkou rádií, známek, telegramů a elektronek. Stojí na kopci nad přístavem a jestli půjdete ze starého opatství dolů po schodech, nenápadná cesta k muzeu je pak téměř naproti nim.

Starý kostel, oficiálně tedy St. Mary's Church, byl postaven už v roce 1042, pak byl ovšem několikrát nahrazen a přestavován, až do dnešní podoby zříceniny bez střechy. Hroby na hřbitově okolo kostela jsou nové i staré, u některých není možné zjistit už nic, ale vzhledem k tomu, že náhrobní kameny z 18. století jsou stále zcela zachovalé, budou některé rozpadlé náhrobky mnoho staletí staré. Ostatně i hrob barona Howtha II. je přímo v prostorách kostela a baron zemřel v roce 1462.

Několik zvučných jmen zdejších obyvatel: Nějakou dobu zde žila Dolores O'Riordan z kapely The Cranberries, John Sheahan z kapely The Dubliners, Scott Young, otec hudebníka Neila Younga, básník William Butler Yeats tu strávil dětství a bubeník kapely U2 Larry Mullen se tu dokonce narodil.

Ostatní

V Dublinu je mnoho highlightů. První den jsme měli strach, co tu budeme týden dělat, protože v porovnání s Londýnem je Dublin skutečně větší vesnice. Na druhou stranu na něj nikdy nikdo vážně nezaútočil a proto zůstalo zachováno téměř vše, co bylo v průběhu let postaveno. Nakonec jsme tedy nenavštívili některé atrakce, které sem lákají ostatní turisty, ať už je řeč o pivovaru Guiness, palírně pana Jamesona a co je prý naprosto neomluvitelné, ani Temple Bar. Nečetli jsme v pubu díla Jamese Joycea, George Bernarda Shawa či Oskara Wildea. Nebyli jsme v Národní galerii, ale byli jsme v Muzeu přírodní historie (obojí lze navštívit zdarma). Neudělali jsme výlet do "irského Stonehenge" jménem Newgrange. Viděli jsme most Samuela Becketta ve tvaru harfy. A viděli jsme pizzu o průměru 2 stopy (60 centimetrů).

Nakupovali jsme v unikátním obchodním domě Stephen's Green Shopping Centre, který byl otevřen v roce 1988, ale je to tak unikátní architektonický kousek, že se člověk zdráhá uvěřit, že to nebylo původně georgiánské nádraží. Nebylo, obchoďák postavili v 80. letech na zelené louce, přesněji na místě původního Dandelion Market, kultovním místě, kde vznikly první hitovky U2, prodávaly se punkové předměty, hadry a plakáty. Kromě architektury má budova ještě jeden unikát - jsou zde k vidění největší hodiny v celém Irsku. A přímo naproti je park St. Stephen's Green, kde jsou k vidění sochy mnoha osobností a pomníky různých historických událostí.

Rozhodně lze konstatovat, že Dublin stojí za návštěvu a že se sem někdy určitě ještě vrátíme. Koneckonců, je to město tisíců dveří, z nichž žádné dvoje nejsou stejné. Všechny se liší buď barvou, klikou, klepadlem, kováním. I když to tak i podle našeho pozorování vypadá, musíme se sem vrátit, abychom to ještě ověřili.

A náš extra malý tip na konec. Určitě se stavte na donuty nebo koblížky v Offbeat Donut na Pearse Station. Takový Ferrero Rocher koblížek, donut s Nutellou nebo jablečný plněný... to všechno stojí za vyzkoušení.


Naše vyzkoušené ubytování

V Dublinu jsme bydleli v Pearse St. Suites. Jsou to slušně vybavené apartmány, hlavní highlighty jsou v docházkové vzdálenosti (Trinity College, Parlament, Molly Malone, nákupní ulice Grafton Street). Nedaleko je stanice vlaku, zastávka autobusu je pár kroků (a vzhledem k blízkosti centra ji možná nebudete potřebovat). Přes ulici je samoobsluha a slušný fastfood s pizzou a kuřaty. O několik set metrů dále po Pearse Street je například Tesco Express, Starbucks a obchod s naprosto úžasnými donuty.


Fotky z větší části nafotila (tentokrát mobilem): Danča Masaryková
Některé fotky jsem nafotil já, některé jsou vyřezány z videa a ty nejsou moc kvalitní.

Tento článek má první díl Blankeš, bukeš, bajbl a Molly Malone

Jdi zpět

Chci vědět o všech tipech mezi prvními