Blankeš, bukeš, bajbl a Molly Malone

vytvořil: Roman A. Masaryk

Navštívili jsme Dublin. Ano, člověk už skoro nevěřil, letenky byly vždycky o dost dražší než do Londýna a navíc máme Londýn radši, i když jsme Dublin nikdy neviděli. Nakonec jsme nenechali nic náhodě, letenky koupili včas a za cenu tří running sushi vyrazili směr Dublin. A jsa poučeni z minulých nezdarů, kdy jsme často podpálili odhad času a pak zjistili, že výlet končí aniž jsme pořádně vystrčili paty z hotelu, vyrazili jsme hned na šest dní.

Molly Malone

Poprvé v Irsku

Ryanair jako obvykle. Auto jsme odevzdali na letišti našim usměvavým přátelům ze Smile Parking, kteří s ním odjeli neznámo kam a až se vrátíme, bude zase přistavené přímo na letišti. Rádi jsme u nich dříve parkovali a teď, když nemusíte vy na jejich parkoviště, ale předáte jim auto pár kroků od terminálu, jsme se k nim vrátili. Notně k tomu přispělo, že parkoviště přímo na letišti, kde jsme dvakrát parkovali, teď neví, co si za čest pohlídat naše auto říct, a zhruba ztrojnásobilo ceny.

V porovnání s Londýnem, naším druhým domovem, který máme proběhaný ze všech stran, má Dublin několik nesporných odchylek.

Irština

Lidé zde hovoří zvláštním vikingsko-keltským jazykem, v němž sice rozeznáte britskou angličtinu, ale s typickými irskými hláskami, například mnohé „t“ je čteno jako „š“. Tam, kde Angličan téměř nevysloví (bucket je něco jako buke), Ir naopak velmi zřetelně vysloví své „š“, tedy bukeš. Mimochodem, zapomeňte na bakej, to je americká angličtina. Angličané (a Irové) velmi překvapivé množství slov čtou, jak se píšou. Ham je ham, that je dat, have je hav a tak. Hem, det či hev je americká angličtina. No a bukeš je Irská...

Mimochodem irština není úplně přesný název. Je to irská gaelština, podivná směska keltštiny a indoevropských jazyků, příbuzná skotské gaelštiny a jako taková pro běžného smrtelníka nesrozumitelná. Nepokoušejte se vyslovovat gaelské názvy ve snaze zeptat se na cestu. Nebudou vám rozumět. Sorry. Najděte si anglické a používejte ty.

Kromě oblastí Irska, která se jmenují Gaeltacht, je ovšem tato země k turistům vstřícná a všechny nápisy jsou buď v angličtině nebo dvojazyčné. Překvapení můžete zažít třeba ve vlaku, když máte anglický název stanice a pak si jako idiot stoupnete pod plánek, který je v gaelštině. Ty názvy se ani nepodobají. Binn Éadair, irský název, znamená něco jako Éadarský výběžek a jak vidno, od názvu Howth se to výrazně liší. O Howthu se ještě zmíním, je to hezký výlet.

Lidé

Lidé pro nás byli velkým a nutno říci milým překvapením. Všichni byli velmi vstřícní, ochotně se snažili pomáhat a dělali věci, které nás středoevropany ponechávají stát s otevřenou tlamou. To, že vám někdo přiběhne se ztracenou rukavicí, to je snad ještě možné i u nás. Ale aby vám v lékárně, kde si kupujete pilulky, nabídli sami od sebe sklenici vody, to už patří v českých zemích za hranice fantazie. Stejně jako ochotní autobusáci, kteří sice mluví hrozným jazykem, ale vždy vám ochotně slíbí, že vás v cílové stanici upozorní a to nejen udělají, ale ještě vám ukážou správnou cestu. Ne výjimečně jeden. Kdokoli.

Doprava

Člověk zhýčkaný Londýnem tak nějak očekává v hlavním městě metro. Ostatně má ho Praha, Řím, Atény, Paříž, ale třeba také Mnichov. Ne tak Dublin. Zde se drtivá většina dopravy odehrává autobusy. Mají pravda dvě tramvajové linky, ale z toho je právě teď jedna rozkopaná, a také mají tzv. DART, což je příměstská železnice. Když nedávno stávkovali autobusáci, Dublin se na deset dnů v podstatě musel zastavit. Kapacitu na čistě individuální přepravu už dávno nemá dostatečnou. Ostatně na obrázku není autobusové nádraží, to je běžný provoz v centru v okolí Trinity College.

Stejně jako v Londýně, i tady se dá koupit čipová karta. Jmenuje se Leap, místo anglické plastové, na kterou je záloha 5 liber, je tahle zdarma (kromě cestovného samozřejmě), je papírová, čtečky nejsou moc spolehlivé a kartu tak musíte přiložit minimálně na 5 sekund, jinak ji obvykle systém nepozná. Týdenní cestovné stojí 40 EUR a můžete jezdit nejen všemi autobusy včetně linek Airlink na letiště, ale také tramvajemi, DARTem a v omezené míře i dalšími vlaky. My jsme měli ubytování na Pearse Street, což se ukázalo jako velmi strategické místo, protože značná část highlightů je v docházkové vzdálenosti a nakonec jsme si dopravy moc neužili. Pokud zjistíte, že vlastně autobusovou jízdenku nepotřebujete, samotný Airlink z letiště a zpátky stojí 10 EUR a lze zaplatit přímo řidiči.

Naopak úplně irelevantní je červený turistický HopOn-HopOff bus, který stojí 18 EUR na 24 hodin a v podstatě člověku nic moc nepřinese. Podobně k ničemu je v podstatě taxík, ledaže byste měli po odzpívaném večeru tradičních irských písní u tradiční irské whisky trojité vidění.

Autobusy jsou doubledeckery, jen nejsou červené, ale žlutomodré. Všechny zastávky jsou na znamení. Když jste venku, musíte mávnout na řidiče, jinak můžete stát na zastávce do soudného dne. Když jste uvnitř, buď se postavte k předním dveřím u řidiče a dejte mu tak najevo, že půjdete ven, nebo stiskněte tlačítko Stop, kterých je po celém autobusu přehršel. Řidič na nejbližší zastávce zastaví.

Jízdní řády autobusů jsou nepředvídatelné, protože je nepředvídatelná doprava. Někdy přijede autobus dřív, někdy později. Někdy při přestupu, na který si dojdete půl kilometru, přijdete k příslušné zastávce a zjistíte, že navazující autobus byl přesunut na jinou zastávku vzdálenou půl kilometru a shodou okolností nedaleko zastávky, odkud jste předtím vyšli. Máte-li roamingová data, nejlepší je stáhnout si do mobilu aplikaci a uvidíte přesně, kdy má který autobus přijet. Na některých zastávkách jsou displeje, které příjezd ukazují.

Homo desperantes neboli člověk otrlý si může půjčit také jízdní kolo. Půlhodina je grátis a další využívání je za pár šupů (5 EUR za třídenní lístek). Otrlost je ovšem potřebná. Ne všude jsou cyklostezky a pobyt ve zdejší dopravě na kole je jen pro obzvláště silné jedince (nebo nevím).

Kilmainham Gaol

Předně Kilmainham Gaol pro vás budiž vždy Kilmainham Jail. Zaprvé to nikdy nevyslovíte správně a zadruhé s vaším zjevně turistickým ksichtem nikdo irštinu neočekává a vůbec nebudou tušit, co a v jakém jazyce se jim snažíte říct.

Kilmainhamská věznice byla otevřena v roce 1796. Velmi ochotně tady popravovali, především odpůrce režimu, takže zejména v revolučních letech 1798, 1803, 1848, 1867 a 1916 tady měl kat poměrně rušno. Brány věznice se definitivně zavřely v roce 1924. Potom nějakou dobu chátrala a nyní se pokouší dobrovolníci už 57 let barák postupně rekonstruovat a provozují tu muzeum. Mnoho zakládajících členů této dobrovolnické instituce Kilmainham Gaol Restoration Comitee bylo pamětníky let 1916-1923. V roce 1986 se do všeho vložil stát a rekonstrukci podpořil. Nejnovější částí je loni opravený soudní dvůr, v němž nyní začínají všechny prohlídky. Do věznice je možné se dostat pouze s průvodcem.

Život ve věznici nebyl žádná sláva. Vymoženosti moderní doby, jako je televize a pohoda, v té době neexistovaly a byla zde snaha spíš vězně demotivovat od návratu, ba dokonce samotného pobytu. Jak nám řekla slečna průvodkyně, typická Irka, vězeň dostal do cely pouze tři věci: blankeš, bukeš a bajbl (blanket, tedy deku, bucket, tedy kýbl místo záchoda a the Bible, tedy Bibli). Věznilo se zde za cokoli. Výjimku netvořily ani děti, které dostávaly několik týdnů žaláře třeba za ukradení chleba. Věznice byla pro muže, ženy i děti. Protože však nebyly ženské cely, byly ženy a děti na chodbách. Vezmeme-li v úvahu, že zde byly pouze mříže, byla na chobě kosa a také tam přes mříže pršelo. Jídlo bylo jen dvakrát denně (například mléko a krajíc chleba), především ve snaze znepříjemnit pobyt natolik, aby se vězeň již nechtěl nikdy vrátit.

U politických vezňů končil pobyt ve věznici obvykle popravou. Zajímavý je například příběh manželů Plunkettových. Joseph Plunkett byl revolucionář, člen Irského republikánského bratrstva, které usilovalo o zřízení demokratické irské republiky, nezávislé na britské koruně. Byl odsouzen k smrti. Sedm hodin před popravou si vzal ve vězeňské kapli za manželku svou snoubenku, katolickou konvertitku Grace Gilfordovou. Po krátké chvíli, kterou mohli spolu strávit novomanželé v cele, se Grace odebrala domů. Jen po několika hodinách ji zavolali zpět, aby se mohla s manželem rozloučit před popravou. Bylo mu 28 let a byl čtvrtým nejmladším signatářem Vyhlášení irské republiky.

K povstání a tomuto vyhlášení došlo 24. dubna 1916 na Velikonoce, nicméně narozdíl od předchozích několika pokusů tentokrát s určitým odstupem času k jisté míře samostatnosti Irsko dospělo, a to 6. prosince 1922 anglo-irskou dohodou, na jejímž základě došlo k rozdělení Irského ostrova na Severní Irsko (náležející ke Spojenému království) a Irský svobodný stát (který sice také stále patřil pod Korunu, ale stal se samostatným členem Comonwealthu). Definitivně se Irsko stalo nezávislým v roce 1937 vyhlášením Irské republiky.

Dalšími pro Iry zvučnými jmény popravených byly Patrick Pearse, Willie Pearse, Tom Clarke, James Connolly a mnohem dříve například Robert Emmet (čtěte robert emeš, jste v Irsku) a další.

Vstupenka stojí 7 EUR a je dobré si ji předem koupit po internetu na daný čas. Termíny se velmi rychle plní vzhledem k omezené velikosti skupin a přijít z ulice není dobrý nápad. Nemusí být místo.

Molly Malone

Mám novou kámošku. Jmenuje se Molly a je možná nejznámější Irkou. Od rána do večera postává se svým vozíkem na Suffolk Street před kostelem svatého Ondřeje a prodává mušle. Její fotku můžete vidět nahoře.

A teď dost srandy. Molly Malone je fiktivní postava, i když se proslýchá, že její předloha žila v 17. století. Byla velmi aktivní. Přes den se živila jako pouliční prodavačka mušlí, stejně jako její rodiče, kteří byli také prodavači mušlí. V noci pak spojila příjemné s užitečným a byla prostitutkou na částečný úvazek. Její story ovšem končí poměrně brzy. Dostala horečku a nebylo jí pomoci. A to byl konec sladké Molly Malone. Nikdo neví, kdo píseň o ní nahrál jako první a kdy vlastně, jen se ví, že to nebylo před rokem 1883. Píseň pak nazpívala hromada umělců, od U2 přes Sinéad O'Connor, barytona Bryna Terfela až po nejslavnější verzi od skupiny The Dubliners, která ji poprvé uvedla na albu z roku 1977.

Během staletí se narodilo mnoho skutečných Molly Malone, ale u žádné nebyla potvrzena spojitost s událostmi v písni. Irové ovšem rádi cokoli oslavují, takže nakonec v roce 1988 jakási komise jménem Dublin Millennium Commision vyšťourala nějakou Mary Malone, která zemřela 13. června 1699 a která to určitě musela být. A tak ustanovili 13. červen jako Den Molly Malone. Je třeba připomenout, že Molly je domácí forma jmen Mary nebo Margaret (což popírá možnou bulvární spekulaci, že je mou přítelkyní americká herečka stejného jména, která je zaprvé pod drnem, nezemřela na horečku, ale zcela přirozeně a především je Molly její pseudonym, protože se jmenovala Violet Elizabeth).

Socha stála nejprve na Grafton Street, ale v roce 2014 ji přešoupli na stávající místo před kostel. Potřebovali totiž postavit v centru tramvaj a navíc s přibývajícími turisty nebylo její místo, diplomaticky řečeno, ideální. Zkrátka, méně tam překáží.

Molly Malone

In Dublin's fair city,
Where the girls are so pretty,
I first set my eyes on sweet Molly Malone,
As she wheeled her wheel-barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!

Chorus: Alive, alive, oh,
Alive, alive, oh,"
Crying "Cockles and mussels, alive, alive, oh".

She was a fishmonger,
But sure 'twas no wonder,
For so were her father and mother before,
And they wheeled their barrows,
Through the streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

(Chorus)

She died of a fever,
And no one could save her,
And that was the end of sweet Molly Malone.
But her ghost wheels her barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

(Chorus) 2x

Molly Malone (překlad Roman A. Masaryk)

V Dublinu, tom městě,
kde holky jsou hezké,
já tam jsem spatřil sladkou Molly Malone
tlačit před sebou kárku,
městem i cestou v parku
křičíc: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

Ref.: Z čerstvé várky, hou,
mušle a slávky, hou,
volá: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

Že prodává ryby,
to fakt nejsou divy,
stejně tak rodiče prodávali,
a tlačili kárku
ulicí nebo v parku
křičíc: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

(Ref.)

Pak horečku měla,
kvůli ní zemřela
to byl konec sladké Molly Malone.
Její duch vozí kárku
ulicí nebo v parku,
křičí: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

(Ref.) 2x

Ten český překlad jsem si nesměle dovolil já, kdybyste snad někde vyhrabali originál a chtěli si k tomu zazpívat u Jamesona nebo Guinesse v češtině. Není nijak geniální, ale zase sedí slabiky. :-)

Jak vidno, o Molly se dozvíme spoustu dalších podrobností. Ve druhé sloce nám říkají, že nejen ona, sladká Molly, prodávala škeble, ale měla patřičnou průpravu z domova, protože oba její rodiče byli taky prodejci a tlačili své kárky městem, oni ovšem na plný úvazek bez toho nočního vedlejšáku. Holt stará škola. Ve třetí sloce pak přichází out of the blue (jako blesk z čistého nebe) informace, že Molly Malone už není mezi námi. Dostala horečku, aspirin v té době ještě nebyl a zkrátka nebohé Molly nebylo pomoci. Ale její duch, ten maká dál a tlačí tu její kárku ulicí širokou i úzkou a nabízí dál čerstvé mušle. Když se tak ovšem zamyslím nad tím, co všechno se v současné době prohlašuje za virózu, je možné, že horečka nějak mohla souviset s jejím part-time nočním zaměstnáním.


Naše vyzkoušené ubytování

V Dublinu jsme bydleli v Pearse St. Suites. Jsou to slušně vybavené apartmány, hlavní highlighty jsou v docházkové vzdálenosti (Trinity College, Parlament, Molly Malone, nákupní ulice Grafton Street). Nedaleko je stanice vlaku, zastávka autobusu je pár kroků (a vzhledem k blízkosti centra ji možná nebudete potřebovat). Přes ulici je samoobsluha a slušný fastfood s pizzou a kuřaty. O několik set metrů dále po Pearse Street je například Tesco Express, Starbucks a obchod s naprosto úžasnými donuty.


Fotky z větší části nafotila (tentokrát mobilem): Danča Masaryková
Některé fotky jsem nafotil já, některé jsou vyřezány z videa a ty nejsou moc kvalitní.

Až prozříte z Guinessu, můžete si přečíst druhý díl článku s názvem Dublin podruhé aneb žezlo bylo pod postelí.

Jdi zpět

Chci vědět o všech tipech mezi prvními