Míle historie, tři mosty a kořeny Harryho Pottera (2)

vytvořil: Roman A. Masaryk

Největší celebritou Edinburghu by mohl klidně být spisovatel Walter Scott. S jistotou ho ovšem strčí do kapsy skajteriér Greyfriars Bobby. A taky nějaká Marie Králová.

Zašpuntované uličky a Marie Králová

V historii se Edinburgh výrazně nelišil od jiných měst. Z jeho hlavní ulice, kterou byla Royal Mile, vycházela spousta uliček, které zajišťovaly nejen přístup do dvorů, ale spojení s dalšími ulicemi. Jak se ovšem dále stavělo, mnoho z nich se zužovalo nebo bylo na konci zastavěno dalšími domy.

Mnoho z nich má železné brány a ty jsou i dnes zavírány na noc. Tyto uličky jsou pojmenovány zpravidla po významném obyvateli některého z domů či bytů, k nimž tento společný vchod vede, případně podle podniku, který je vlastněn některým z nich.

Ne všechny closes jsou ovšem slepé a také se nejmenují podle „close”, tedy zavřít. Close je skotský výraz pro úzkou uličku určenou pro pěší, zpravidla vedoucí mezi domy a spojující dvě širší ulice. U nás je takovou close například Katova Ulička v Kadani. Jiným příkladem je nejužší pražská ulička mezi domy 24 a 26 U Lužického semináře kousek od Kampy.

Příkladem closes v Edinburghu budiž Brodie’s Close, Morrison’s Close, Writer’s Close, Advocates Close, Fleshmarket Close, Old Distilery Close nebo White Horse Close. Nevybral jsem je proto, zda je ta či ona významná, ale jako příklad názvu podle jména osoby, obchodu či dokonce druhu řemesla. Zejména u poslední jmenované nemusí být z názvu zcela zřejmé, kde se vzal. Je pojmenována po hostinci White Horse. Celkem jsou closes desítky a při návštěvě Edinbughu si jistě tu svou oblíbenou najdete. Ostatně i jedno z našich vyzkoušených ubytování se nachází v Bailie Fyfes Close.

The Real Mary King’s Close

Jedna z uliček je ovšem mimořádně zajímavá a tou je Mary King’s Close. Je pojmenována po prominentní měšťance Mary King, podnikatelce ze 17. století, vdově, matce čtyř dětí, která se věnovala obchodu látkami a šití. Proč je sám název tak zajímavý? Je to jediná close, která je pojmenována po ženě. Středověk rozhodně nebyl tak genderově vyvážený jako současná, často až „překorektnělá” doba. Až na tuto jedinou výjimku byly closes pojmenovány po mužích. To samo ukazuje, jak vážené postavení Mary King měla.

Možná jste slyšeli mýtus, že Mary King’s Close byla během velké morové epidemie zazděna a až 300 lidí tak bylo ponecháno vlastnímu osudu, odsouzených k smrti ve svých domech bez možnosti úniku. Ve skutečnosti to není pravda. Nakažené morem (a ty, kteří se s nimi mohli dostat do úzkého kontaktu) dali do karantény v jejich vlastních domech, které označili bílými vlajkami a pokud to bylo možné, odvezli je do karanténních oblastí za město, kde si pobyli nějakou dobu nebo... ehm... dokud nezemřeli. Během té doby dali jejich dům do pořádku, což představovalo různé úkony od vykouření bylinami či spálení slamníků a prádla až po vypálení celého domu. Více vám samozřejmě řeknou průvodci při návštěvě.

Kvůli tomuto mýtu se tradují se všelijaké legendy o zavražděných lidech, o tom, že zde straší a děsívá světla způsobují halucinace. Dokonce byly provedeny nějaké paranormální výzkumy, které sice nepotvrdily nic neobyčejného, ale aspoň vysvětlily „děsivá světla a halucinace”, které mohly být způsobeny unikajícím bioplynem z dnes již neexistujícího jezera Loch Nor, nacházejícího se na místě současných zahrad u Princes Street.

V 18. století pak byla ulička částečně zbourána a zasypána, když bylo rozhodnuto o stavbě budovy královské burzy, která je nyní užívána jako radnice. Mimochodem, když už je řeč o Princes Street, apostrof tam chybí správně. Není to anglický překlep, je to skutečně ulice Princů, konkrétně George a Fredericka, synů krále Jiřího III.

Časem se ukázalo, že značně příkrá Mary King’s Close byla mnohem delší než současných několik desítek metrů a převýšení bylo až 8 pater. Nyní je otevřena veřejnosti v rámci placených prohlídek The Real Mary King’s Close. V rámci tohoto velmi hezky a vtipně provedeného okruhu zdejším pozdzemím můžete poznat původní rezidenty i způsob života. Ano, i to riziko, kdy okolojdoucímu po ulici mohl kdykoli na hlavě přistát obsah kýble nahrazujícího záchod. Naše doba je o dost bezpečnější a komfortnější.

Vstupenku si kupte s předstihem, obzvlášť v sezóně nemusí být k dispozici v okamžiku, kdy přijdete. Stačí, když se zastavíte na recepci a koupíte lístek. Napíšou vám na něj jméno a čas prohlídky, na kterém se dohodnete.

Odkazy

Fotografie interiérů jsou zveřejněny se souhlasem The Real Mary King’s Close.

Greyfriars Kirkyard

Pod tímto názvem se skrývá velmi stylový edinburský hřbitov. Britské hřbitovy mají vůbec značné kouzlo. A o kouzlo a kouzelníky jde na Greyfriars především. Právě zde se totiž Joanne Rowlingová inspirovala pro postavu toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Hrob Thomase Riddella (ve filmu upravený na Tom Marvelo Raddle, aby vyšel anagram Lord Voldemort) je natolik profláknutým highlightem, že kvůli němu museli loni na několik týdnů zavřít jednu z přístupových cest, na níž návštěvníci kompletně vyšlapali trávník.

Samozřejmě na hřbitově založeném v 16. století jsou pohřbeny i historicky mnohem zajímavější postavy (sorry, Thomasi), nicméně právě Tom je důvodem, proč sem většina turistů zavítá. James Craig, architekt nové části Edinburghu, otec filantropa George Heriota, jenž založil přilehlou školu, básník William McGonagall (že by další inspirace J.K.Rowlingové), spisovatel Henry Mackenzie, William Ritchie, zakladatel novin The Scotsman, William Smellie, autor Encyclopaedie Britannica, matematik James Stirling, mnozí starostové Edinburghu a desítky dalších umělců, lékařů, architektů a významných osobností, zůstávají v jeho stínu.

Pouhá železná brána odděluje hřbitov od dalšího potterovského místa. Škola George Heriota se částečně stala předlohou pro školu čar a kouzel v Bradavicích.

Covenanters Prison

Ačkoli manželství Johna Chieslyho s jistou Margaret Nicholsonovou nestálo za nic, měli spolu deset dětí. Když mu v roce 1689 došla trpělivost a trval na rozvodu, skotský soudce Sir George Lockhart jej odsoudil k úhradě alimentů ve výši 93 liber (asi 16 tisíc liber v současnosti). Chiesly, pobouřen rozsudkem, Lorda Lockharta na velikonoční neděli zastřelil na Royal Mile při návratu z kostela. Za vraždu byl odsouzen k useknutí ruky zaživa a následnému oběšení v řetězech s vražednou zbraní kolem krku. Sir Lockhart odpočívá na hřbitově Greyfriars v klenutém mauzoleu Sira George MacKenzieho, žalobce pověstného například uvězněním 1.200 presbyteriánských odpůrců tyranie vůči církvi, zčásti na poli sousedícím s Greyfriars Kirkyard, které značná část z nich nepřežila.

Po návratu krále Karla II. byli presbyteriáni ve Skotsku pronásledováni stále více, až jim tak trochu došla trpělivost a začali rebelovat. A tuto v podstatě krátkou rebelii ukončila vládní pěchota v bitvě o Bothwell Bridge v roce 1679, kdy vzniklo oněch 1.200 zajatců. Byli dovezeni do Edinburghu a protože se všichni nevešli do vězení edinburského hradu, byl zřízen „detenční tábor” na poli nedaleko hřbitova Greyfriars, kam bylo umístěno přibližně 400 zbývajících. Místo bylo ze tří stran obklopeno vysokými zdmi a čtvrtou stranu, oddělenou plotem, bylo možné snadno střežit. Místo neobsahovalo žádný přístřešek, příděl jídla představoval něco přes 110 gramů chleba denně a není tedy divu, že část zajatců zemřela již v táboře, ještě než stačili být odsouzeni. Po pěti měsících zbylo přes 250 mužů, kteří byli posláni do vyhnanství. Loď po cestě ztroskotala u Orknejí, což je souostroví úplně na severu Skotska, kde je teplota sice stabilní, ale rozhodně ne vysoká. Překvapivě přežilo 48 odsouzenců.

Prostor Covenanters Prison není momentálně volně přístupný, lze se tam dostat jen organizovaně s průvodcem.

A jak to dopadlo s žalobcem Georgem MacKenziem? Jeho duch, zvaný MacKenzie’s Poltergeist, je jednou z nejagresívnějších paranormálních postav vůbec. Údajně ho v roce 1999 vypustil bezdomovec, který při hledání přístřešku otevřel černé mauzoleum, hrobku George MacKenzieho.

Greyfriars Bobby

Mnohem zajímavější celebritou Greyfriars než strašidelný Sir MacKenzie je skajteriér Bobby, zvaný Greyfriars Bobby. Patřil Johnu Greyovi, ponocnému v 19. století. Poté co John zemřel a byl pohřben na zdejším hřbitově, strávil Bobby zbylých 14 let života sezením na jeho hrobě. Příběh se stal předlohou románu a následně filmu. Jestli je ovšem pravdivý, zůstává otázkou, protože existuje několik alternativních verzí.

V roce 1873 oslovil příběh anglickou filantropku Lady Burdett-Couttsovou, která nechala udělat sochu a umístit ji na fontánku proti vchodu na hřbitov (a naproti Národnímu muzeu Skotska). Zlatý čenich Bobbyho vznikl neustálým ohmatáváním turisty, kteří z nějakého důvodu získali někde dojem, že jim tento dotyk přinese štěstí. Ačkoli radnice stále apeluje na to, aby se tak nečinilo, a považuje osahávání sochy za vandalství, poměrně často vydává několik set liber za opravu barvy zpět na černou. Zbytečně.

Tento článek má také první díl, který vás provedl po Royal Mile, hlavní ulici historického centra. Příště se podíváme mimo jiné na ikonický most The Forth Rail Bridge, jeden ze tří mostů přes záliv a jeden z nejzajímavějších mostů Británie.

Jdi zpět

Chci vědět o všech tipech mezi prvními